Komentáře

Ve středu a v zimě

Studenti studují. Učitelé učí. Nespokojení stávkují. Rektoři se snaží ukočírovat své univerzity i v následujícím akademickém roce. Před 11 měsíci, v říjnu 2002, se univerzity dožadovaly 2 miliard korun, které jim vláda slíbila, pokud přijmou a budou vzdělávat více studentů. Univerzity svůj slib splnily, přesto se vláda ještě půl roku cukala a odmítala slíbené peníze uvolnit. A sotva byl jeden problém zažehnán, objevil se na jaře 2003 problém nový: financování reformy vysokého školství.

Již na červnovém zasedání se Česká konference rektorů shodla na tom, že má-li začít reforma vysokého školství, bude její začátek stát 5 mld. Kč. Část těchto peněz má být investována do obnovy přístrojového a knihovního zázemí českých univerzit, část do změny mzdového systému, který by dokázal na škole udržet mladé vědce a kvalitní vyučující. Od jara tohoto roku vláda ví, že univerzity potřebují svých 5 miliard navíc, protože pokud je nedostanou dnes, bude příští rok potřeba těch miliard 6 či více. Každý další rok odkladů reforem je činí dražšími a náročnějšími. Přesto vláda nevzala tento fakt na vědomí a nyní je překvapena, že se univerzity připomínají se svými oprávněnými požadavky.

Vina za to, že nyní musejí ctihodní rektoři žebrat jako malí Rumuni v metru, však leží na akademických institucích samotných. Dokáží-li učitelé základních a středních škol vytvořit v době svých prázdnin silný politický tlak, dokáží-li zorganizovat masovou protestní akci a takřka každý týden se viditelně prezentovat v médiích, nemohou se pak důstojní páni profesoři, zaslouženě odpočívajících na svých dovolených, divit, že jejich potřeby jsou přehlíženy jako velké širé rodné lány. Co dělali rektoři o prázdninách? Co děkani? Co akademické senáty? A co odbory? Na webových stránkách Vysokoškolského odborového svazu se k 5. září skví opravdu horká aktualita: z 31. března!

Každé dítě dnes už ví, že chce-li obstát v kolektivu, musí se umět prosadit. Musí přijmout pravidla celku a pohybovat se v dohodnutých mantinelech. A pokud si bude chtít povyskočit, i na to už existují zákony. Jedním z těchto naprosto základních axiomů české společnosti je: Chtěj hodně, dostaneš málo, chtěj málo, nedostaneš nic. Tuto zásadu již po mnoho let uplatňují politici vůči nám, občanům; děsí nás vysokými daněmi a zdražováním lízátek – a jak jsme pak, pane, rádi, když avizované hrůzy jsou jen poloviční! Toto pravidlo se pomalu začínají učit i občané, když sepisují petice proti kdečemu a aktivizují se v občanských sdruženích. Ale kde nejsou brány v potaz tyto mírné donucovací prostředky, tam nutně jednou nastoupí prostředky nemírné.

„Zajistíme školství prioritním zvyšováním finančních prostředků ze státních a veřejných zdrojů. Budeme pokračovat v každoročním zvyšování učitelských platů s cílem výrazně překročit průměrnou mzdu v ČR. Nepřestaneme zároveň usilovat o zlepšování podmínek a společenského uznání pedagogů,“ slibovala ČSSD před volbami 2002 (viz volební program ČSSD pro volby 2002, zdroj). Vláda na své sliby nyní chce zapomenout, je proto na nás, abychom ji donutili vzpomenout si, jít a činit. Je na vysokých školách samotných, aby svou faktickou nemohoucnost přestaly skrývat za pláštík morálních zábran vůči metodám většího nátlaku a rozhodly se pro jakoukoli, hlavně však účinnou, strategii vyjednávání s vládou. Je na studentech i profesorech, aby se přestali považovat za antagonistické sociální skupiny a aby dokázali společně hájit společnou věc. Jinak budou opět odsunuti do role ňoumů, na jejichž fňukání není třeba brát zřetel a s nimiž se mocní baví pouze v době své mimořádně dobré nálady. Tedy ve středu a v zimě.